Sváteční den ve Svanetii

24.6. 2019 Kavkaz, Svanetie

Že mám dneska svátek jsem si uvědomil až při zapisování data. Je zataženo, hřmí, střídavě prší a přemýšlím, zda má smysl do toho teď vycházet, když se leží dobře.

Vždycky, když se rozhodnu, že půjdu, zahřmí. Levituju ve svých vesmírech na hranici spánku a bdělosti až do půl jedenacté. Obloha je dramatická, ale vypadá to slibně, aspoň si to říkám, když v jedenáct vyrazím z bizarní ložnice v přístavbě starého statku. Napřed si vypiju pivo v mé oblíbené hospodě, kterou jsem včera po příjezdu oblíbenou udělal. Hospoda je po bouřce bez energie, takže chačapuri je mi odepřeno pivo musí stačit.

Nastal čas, vyrážím do kopců, zbytečně by se mi v hospě zalíbilo. Za městem míjím cestou tři čerstvé hroby. Hlína a větve na nich ještě neslehly. 1.8.2006 tady byla bouřka a tři borci zde skončili svou cestu životem. V úctě od hrobů obdivuju výhled na legendami opředený vrchol Ushba. Její název bývá překládán jako "cesta do neznáma" a svou mohutností dvou téměř pětitisícových horských pyramid to není pojmenování nějak neopodstatněné.

Při výstupu z Mestie je ještě teplo a sluníčko, ale honí se to a chvíli poté, co mám za sebou první stoupáček, už jdu prakticky jen v pláštěnce.

Celkem jsem si gratuloval, když jsem se rozhodl záložní pončo rozložit už doma a nemusím nad tím laborovat v přicházejícím slejváku. Evokuje mi to dávnou silvestrovskou cestu do Potštátu, kde jsme pod bíloveckým kopcem zakusili, jaké je to být nepřipraven. V kalamitní sněhové vánici, kdy se kamiony kloužou na kopci, ve svetříkách pod ním studujeme návod od sněhových řetězů. Stěrače nefungují, pomáhám jim rukou napůl ležící na předním skle, zatímco Kuza se snaží držet vůz v bílé tmě. Příprava do hor je prostě zárukou komfortu pohybu po nich. Jdu však svižně i v ponču, neboť hřmí a blýská se čím dál silněji. Nádherný blesk nad majestatným vrcholem je dostatečně silným připomenutím, že bych to s tím kocháním neměl moc prodlužovat a šlapat dál.

Venku lije jak cyp, pončo je skvělé. Nic nepouští dovnitř, ale ani ven, takže jsem za chvíli splavený jak sviňa a durch mokrý. Výhledy se s vystoupanými metry začínají odkrývat a dramatické mraky a bouřka kolem jim dávají na tajemné drsnosti. Míjím pár trekařů, čtyři Čechy, dvě typosky, které se s přibývající intenzitou lijáku snaží ukrýt v horních partiích sedla pod drobné stromky.

Zvažuji to jen chvíli, ale v dešti a bouřce volím radši ústup do nižších pozic. Toto už není přeháňka, ale pravá kavkazská buřina. Kdyby ještě přidala na síle, z pohodového treku se může stát malý boj o život. Ze sedla pak už scházím v totální průtrži mračen a později i v kroupách. Překonávám pár nově vzniklých rozbahněných potůčků a hledám cestu mezi torzy opuštěných kamenných staveb.

První osídlení na trase z Mestie do Zabeshi mě zlákalo přehlédnutelným, mi však zcela zřejmým nápisem "Coca Cola, beer, kafe" napsané na plechové tabulce na plotě. Ne, že bych potřeboval pít, ale potřebuju se schovat pod střechu. Pod střechou na zahradě u babičky se snachou čumím, jak na horách chčije. Kavkaz mě vítá ve své plné parádě! Jako Bajkal před třemi lety, kdy nám v tajze chcalo tři dny vkuse. Po čase přestává pršet, leze sluníčko, ale všudypřítomná dramatická obloha říká, že není zdaleka všemu dešti konec. Hřmí všude dookola. Převlíkám se do suchého a u piva medituju nad něčím tak nesamozřejmým, jako je v dešti sucho a v suchu déšť. Když tenkrát v poušti po osmi měsích zapršelo, mluvilo se o tom v šíření radostné noviny více jak dva týdny. Dopíjím lahváče a odcházím za hřmění dál.

Zatímco jsem se při chůzi otevřeným údolím kochal a fotil středověké obranné věže na pozadí bouřky nad zasněženými vrcholky, kde měli všichni čerti ostrou pařbu, potkal jsem borce, který to obracel a když se míjíme, ptá se: "Are you going to Zabeši? There´s no road, man! Check this out, but I´m going down to the road."

Nechtěl jsem to vzdát, aniž bych terén prozkoumal blíže. Na první pohled se to nezdálo nezvládnutelné, ale bylo jasné, že se zde budou lámat charaktery i podvozky aut. Těžká ruská technika by to jistě projela, ale místní jeepy byly i na toto krátké. Několik ramen rozbahněné vody, peřeje a ostrůvky šutrů na asi třiceti metrech adrenalinu přede mnou. Scházet dolů na hlavní cestu jsem nechtěl i skrze doporučení místního borce a varování holčičky, která venčila prasátka. Tak jsem tam kolem toho chodil a hledal cestu. Zkusmo jsem skočil na jeden ostrůvek, druhý, ale vždy mě zastavila buď velká vzdálenost na doskok, nebo velké peřeje. Kdybych do nich spadl a vyvázl bez zranění, znehodnotil bych vše v báglu. Bylo zřejmé, že jak bych šel na bok, trochu bych se projel v rozbahněném potoce dolů a zároveň dost potloukl o šutry. Někdy se s těmi věcmi zbytečně nadělá. Pořád to ale byl jen rozvodněný potok a ne řeka. Ledovcová řeka protékající Mestií musí být teď po bouřce ještě stokrát divočejší!

Laboruju, zkouším, přecházím, nevidím to dobře a vracím se do výchozího bodu. Kdyby nás bylo více, dodáme si odvahy, ale jsem sám. Dole v údolí je cesta, jezdí tam auta a je to pár set výškových metrů, které jsem tak těžce nabral při výstupu v bouřce.

Mobil dávám do batohu. Borec v pruhovaném svetru, ošlehaný pastevec Kavkazu mi radí se na to vykašlat. Bylo by to jistě jednodušší, ale mám stále pochyby, že by tu bylo řešení lepší. Cestu vidím. Je tam třicet metrů přede mnou. Důkladně pozoruju proudy, peřeje a ostrůvky ve snaze najít nejlepší trasu. Dva vlčáci to přeskákali přesně v místech, kudy jsem chtěl vést svůj druhý pokus.

Jdu na to!

Čeká mě asi 6 větších skoků s batohem na zádech a nesmím se tam seknout nikde uprostřed. S oporou těžkých pohor a trekových holí to půjde!

Naštěstí už neprší a bouřka se vzdaluje. To by mě psychicky asi zlomilo. Mysl se koncentruje jen na to dobře skočit a najít co nejlepší místo odrazu i dopadu. Hlavně nesmím moc přemýšlet. Stojím na hraně ostrůvku a kolem se valí peřeje bahnité vody. Nemyslím na nic. Adrenalin je v každé buňce těla. Teď!

Tělo se dává do pohybu a není cesty zpátky. Hop! Skáču, přebíhám, neřeším, jestli se trochu namočím, skok, hop, s dvanácti kily na zádech to jde hůř, ale trekové hole dávají skvělou oporu a balanc. Už jsem v půlce. Hole prodlužuji na maximum, zapírám je do peřejí a skáču. Tam, kde vidím, že je voda klidnější, zkouším hloubku a rychlými kroky přebíhám a skáču a za půl minuty jsem na druhé straně! Řvu, jako bych dal nejlepší gól života, až se mi slzy hrnou do očí! Jooo!!! Řvu v radosti, že jsem to nevzdal a hecl se! Z adrenalinu se stávají endorfiny.

Sedám na břeh, znovu na cestu, která zmizela. Už tam na mě čekají vlčáci. Moji kámoši. Nikdo jiný se dnes přes potok pravděpodobně nedostane, tak jsme spolu. Až když sedím, všímám si, jak mi ze hřbetu ruky a na noze teče krev z toho, jak jsem se svezl se svahem při obhlídce terénu.

Skvělé! Dívám se z druhého břehu. Pokračuju se svou smečkou přes vesnice, kde se od dob středověku změnilo jen pár věcí. Vozítka, vlnitý plech, elektřina a pár technologických pokroků ve stavbách. Staré kamenné věže se hrdě tyčí do kraje a dávají všem poutníkům znamení, že tento kraj nebyl nikdy nikým podmaněn. Až tak byl odlehlý a obyvatelstvo houževnaté a zarytě si jej bránící! V první chalupě, která jeví známky nabídky pitiva, si dávám pivo na oslavu cesty i života.

Každý, kdo má ledničku a v ní piva a plechovou vývěsku na dřevěném pahýlu před rozpadlým plotem, má hospodu.

S babičkou, která mezi pár chatrčema žije celý život, jsem rusko-česky probral to nejzákladnější, a dál se věnuju pivu, štěňátku a radosti z prvního dne treku, jak se nám pěkně vrbí

Moje smečka čeká poslušně za plotem, než dopiju. Světlo bude ještě pár hodin a my se spolu vydáváme dál proti proudu řeky. Už teď vím, že se mi tady bude líbit. A to je teprve začátek cesty ze Svanetie přes Arménii do Arcachu.

Krásní kavzkazští vlčáci, fenka a pes, ladně pobíhají přede mnou v odpoledním slunci. Ohleduplně na sebe čekají a on si ji chrání. Pejsci se naštěstí po několika kilometrech putování přidali ke španělskému páru, tak jsem byl ušetřen té bolesti v srdci, až před nimi zavřu vrátka v Zabeši.

Skromný obchod velikosti malé trafiky a vedle vrátka do guesthausu. Kato je bývalý vojenský pilot ve výslužbě. Taky se mě ptá, co dělám. Jak jen v mé chabé ruštině vysvětlit, čím se zabývám? Udržitelný urbanismus nepřeložím ani náznakem. Říkám mu, že dělám s kolama a rusky umím jen trochu. Kamenná tvář a jde mi ukázat pokojík pro jednu dvojpostel. Okno vede pouze do jídelny. Nevadí. Nechci nic řešit. Za čtyřicet lari to mám i s večeří a zítra se snídaní..

Jí se tady z místní zdrojů, vše co dá zahrada a pole v kavkazském údolí jižní dvoutisícové výšky. Po večeři vyrážím na malou obchůzku vesničky a vypít obsah pleskačky. Zítra mě čeká ostré stoupání a každá nepotřebná váha se musí vypít a sníst co nejdříve.

Čumím na horu na konci údolí, kde už cesta úplně končí. Dojímám se nad krásou a nedostižnou divokostí míst, která tady byla a budou až už nikdo z nás nebude.

Fotím si prasata, kterým je to úplně jedno a jen si žerou, co najdou, a myslím na demonstraci na Letné, jaká asi byla, a zda k něčemu bude. V myšlenkách na hodnoty společnosti vytáhnu flétničku a začnu si pískat, když její zvuk přivábí prvního posluchače.

Dito Jambo mi tolikrát řekl, že jsem very gud men, až jsem musel říct, že mě nezná. Ukázal jsem mu, jak se hraje na flétničku, a pozval jej na pivo, ačkoliv jsem dnes už žádné nechtěl. U mého domácího, který má budku zvanou market s ledničkou plnou piva a cocacoly, jej zvu na jedno. Hlavně proto, abych jej uspokojil a nemusel odmítat jeho pozvání na spařku v kamarádově chatce, odkud jej poslali pro piva na dluh. Taková párty zní slibně, ale jsem už tak plný dojmů, že bych dnes další asi nezvládl.

Chtěl si zkusit moje sluneční brýle. Byl šťastný, když jsem mu je dal. Mám ještě jedny a Káťa jich přiveze na rozdání ještě deset, ať máme do Arménie a Karabachu padarok. Stejně jako barevné křídy, které jsem nakoupil všem hodným dětem, které potkáme cestou.

Když si chtěl Dito v mých slunečních brýlích vyměnit košili, musel jsem ho už stopnout..

Ležím osprchovaný ve svém pokojíčku s oknem do jídelny a je mi dobře. Byl to krasný a silný sváteční den. A tím ta cesta teprve začíná!

Pokračování příště...

Třeba v rámci přednášky o udržitelném turismu na festivalu Obzory 8.11.2020, když bude.